První Descent

V sobotu 24 září jsme se v podvečer sešli, abychom si zahráli poprvé u nás hru Descent Výprava do temnot.

S trochou nadsázky by se dala tato hra popsat jako Dračí doupě odehrávající se na stole.
Hra je velice návyková, obsahuje spousty figurek,kartiček,mapových dílků a žetonů. I příběh celé kampaně je poměrně dobře zpracovaný. Pravidla maličko pokulhávají, často jsme museli listovat, některé věci jsme nenašli vůbec. Naštěstí na internetu existuje poměrně rozsáhlý soubor různých oprav a dodatků k pravidlům, tak že jsme sporné věci poměrně rychle vyřešili.


Naši pouť světem Descentu jsme započali jednoduchým začátečnickým scénářem PRVNÍ KREV, kde naším hlavním cílem bylo zabránit skřetům v přesunu do města a eliminaci dvojhlavé stvůry, která je vedla se jménem Ettin.
Kniha scénářů obsahuje dějové a příběhové texty, tak že vás hra dokáže vtáhnout do dění poměrně rychle.
Naše skupinka, Trpasličí bijec Grisban, za kterého hrál Vlastík, Matějův Paladin, léčitel Avric a Orčí Necromancerka Tarha, za kterou jsem hrál já Vrba, vyrazila směle v před do dobrodružství, které ovládal pán jeskyně Aleš.

Naše skupina vyrazila směle vpřed vedená Trpaslíkem a Paladinem. Tarha poslední z výpravy vyvolávala nemrtvé spojence, kteří se bez bázně stavěli nepřátelům. Hrdinská jatka na sebe nenechala dlouho čekat a tak brzy létaly vzduchem části skřetích těl. Vše se vyvíjelo slibně, než do bitvy zasáhlo dvojhlavé monstrum. Svým ozubeným mlatem uštědřoval Ettin hrdinům tvrdé rány. Trpaslík Grisban se i přes značnou Ettinovu sílu pustil do práce. S pěnou u úst a nepřítomným pohledem se vrhl  na bestii. Bok po boku, sek za sekem společně hrdinové dvouhlavého skřetího vůdce hrdinně ubili. V posledních vteřinách svého života jim Ettin mezi smrtelným chroptěním sdělil, že je jen malá ryba v soukolí zla, které se valí na město. Další scénář na sebe nenechal  dlouho čekat.  

Druhý scénář TLUSTÝ GOBLIN byl již rozdělen na dvě střetnutí. V prvním bylo za úkol zabránit skřetům odnést s pole zásoby obilí, které jsou životně důležité pro přežití města Arhynnu.
Naše společenstvo se vrhlo na splnění tohoto nelehkého úkolu. Na začátku na nás čekala horda chlupatých pavouků, kterými jsme si museli prosekat cestu ven.

Pronásledováni září očí pavoučích oblud jsme spěchali na pole, kde podle zpráv opravdu běsnili skřetí lupiči. Zatím co se Grisban snažil zadržet hordu pavoučích pronásledovatelů Avric a Tarha se pustili do skřetů nesoucí drahocenné pytle s obilím. Než se stačili skřeti vzpamatovat, odhodit pytle a vytáhnout své odporné zbraně ,bylo téměř po všem. Avric a oživlý Tarhnin válečník je pokosili jako přezrálí ječmen. Trpaslík Grisban spolu z Avricem, který mu přispěchal po skřetí řeži na pomoc, úspěšně eliminovali pavoučí pronásledovatele a Tarha mezitím nanosila zbylé pytle s obilím do bezpečí. Tím byl ukončen druhý scénář. Vše však naznačovalo tomu, že problémy teprve začínají.

Doufám, že se nám brzo podaří  se sejít na další dobrodružství ze světa Descentu.

  

Čtvrteční Pán prstenu Karetní hra

Včera jsme se po dlouhé době opět sešli a rozhodli se zahrát Pána Prstenů Karetní hru.
Zvolili jsme druhý scénář základní hry pod názvem Po Proudu Anduiny.

Tento scénář již dokáže pěkně potrápit. Jsou zde dva silní zlobři kde jeden z nich na vás juká už od začátku. Zrady jsou zde také docela silné tak že je to již regulérní výzva.

Začátek se nám docela povedl. Zlobr který nás překvapil na začátku hry dostal tvrdě za uši od mích dvou trpaslíků. Bohužel se to neobešlo bez drobných šrámů a zvednutí ohrožení. To se projevilo jako fatální když vzápětí přišel druhý zlobr následovaný močálovou zmijí. Hordu nepřátel jsme z Alešem porazili a však moje skupinka dostala dost zabrat.  Druhým aktem jsme se na voru obklíčeni nepřáteli také prosekali. Katastrofou byl však třetí akt kdy vor konečně zastavil a na nás se vyvalil konečný houf nepřátel. Dvakrát za sebou na mě přišlo smrtelné kombo zrad které mě potrestalo za vysoké ohrožení a pobilo většinu postav i pomocníků. Nepřátelé mě už jen zasadily v podstatě ránu z milosti. Těším se na příští výzvu o pokoření tohoto scénáře.

Březnová Hra o Trůny

SOBOTNÍ TEST HRY O TRŮNY

Tak jsme do toho konečně po delší době zase praštili a v sobotu večer otestovali Hru o trůny.
Sešlo se nás pět, takže o zábavu bylo postaráno.

Desková hra Hra o trůny je strategicko intrikáncká pecka, vycházející z prostředí podle románů
George. R.R. Martina.      
Ve hře ovládá hráč jeden z mocných rodů západozemí a snaží se ho dovést k moci. Hra je plná bitev, nečekaných zvratů a přímo nutí hráče vytvářet křehká spojenectví nebo intrikařit proti ostatním rodům.
Co se mi na hře opravdu líbí je atmosféra, která perfektně odpovídá knižní či seriálové předloze.

Jak jsem již psal sešlo se nás pět, přičemž hra je určena max pro 6 lidí. U některých her herní mechaniky při větším počtu hráčů trochu pokulhávájí, zde je to, dle mého, přesně naopak, čím více hráčů tím větší zábava.

Asi po hodinovém vysvětlování pravidel konečně můžeme začít s losováním stran. 


Los určil následující hráče:  Aleše za Starky
                                         Matěj byl Lennister
                                         Vlastík - Tirell
                                         Dredrug - Greyojoy
                                         Já jsem byl Baratheon

Hra začíná jako poměrně nevinná záležitost, kde obsazujeme první území a verbujeme první jednotky. Dredrug a Matěj si odcházejí za dveře ujasnit dnešní večerní televizní program na stanici Šlágr TV.
Po jejich odchodu Baratheon vytváří dohodu z Tirellem o neútočení a o volné zóně.
Starkové se pomalu začínají rozpínat po celém severu, překračují Šerovodu kde se střetávají z Greyojoyem.
Hranice severu planou ohni války a i na druhé straně svádí bitvu Baratheon s Lennistrem o Harenov.
Nakonec Harenov Ovládne Baratheon, ale žel bohu ho neudrží dlouho. Následuje krutá řež, kde je Stenis Baratheon vytlačen Gregorem Cleganem až k pobřeží Dračího kamene.
Do toho všeho ještě několikrát zaútočí ze severu divocí a hutnou atmosféru je možno krájet.

Nakonec jsme hru nedohráli. Bylo něco po půlnoci a počitadlo tahů ukazovalo šestý tah z deseti. Všichni jsme se shodli na tom, že hra je to opravdu dobrá a že si ji zahrajeme rádi znova a tentokrát celou. : )    

Vánoční Hraní Mage Knight Deskové hry

Mezi vánočními svátky jsme usedli k deskové hře Mage Knight od Vládi Chvátila.
Hra je to pěkná i když časově a pravidlově dost náročná. Mohu s určitostí říci, že jsme ji nehráli správně.
Pravidla jsou opravdu hutná a jejich aplikace je někdy náročná. I tak byl herní zážitek pro všechny pozitivní.
Její záběr je masivní. Ve hře můžete provádět nespočet věcí a máte opravdu velkou svobodu. Od toho se také odvíjí herní doba která se vyšplhala ve čtyřech hráčích na 5 a půl hodiny, což je opravdu dost.

Jako scénář jsme si zvolili Záchranu dolů.
V daném scénáři jde o to osvobodit všechny doly na herním scénáři a protože by to byl pro jednoho hráče nesplnitelný úkol, hráči musí spolupracovat. Pokud  hráči stihnou všechny nepřátele v dolech pobít a doly osvobodit, scénář skončí úspěšně. Nakonec se ještě rozdají osobní body, kde se určí největší hrdina.

Jako klad i zápor bych vyzdvihl komplexnost celé hry. Na jednu stranu obrovská volnost, rozmanitost, znovu hratelnost. Na druhou stranu dlouhá a složitá pravidla a velká herní doba.Čekání na chvíli, kdy se dostanete k tahu, je někdy dost frustrující obzvláště, když jiní hráči bojují či něco vymýšlejí. Je pravda, že jsme v některých situacích tápali a listovali v pravidlech jako pominutí, po několika hrách by se to pravděpodobně zlepšilo a hra by měla větší spád.

Kdo chce zažít Epickou heroickou fantasy na celý večer je tato hra dobrá volba. Pokud jste začínající hráč deskových her, nebo vás nebaví listovat v obsáhlých pravidlech či hledáte jen něco trochu odpočinkového a nenáročného, mohlo by to dopadnout i frustrací.

Ač se scénář zdál být prvotně docela lehký, dal nám poměrně zabrat. Díky těžko prostupnému terénu, který jsme si ne úplně dobře poskládali, jsme se dost těžko probíjeli k dolům. Když se nám je podařilo dobít, zase jsme se dlouho vzpamatovávali z ran, které nám zasadil jak Dračí lid tak orkové.

Konečné bodování a statistiky:

Vlastík: Elf Norowas :            14bodů

Vítek: Bojovník Tovak :         10bodů

Vrba: Dračí Rytíř Goldyx :      10 bodů

Matěj: Čarodějka Arythea :   12 bodů 

Posekanec Noční Můra 2

Byla to hrůza. Vše bylo od krve. Okamžitě se mi zvedl žaludek. Měl jsem co dělat, abych udržel obsah žaludku.
Špalek byl jako od řezníka.
 Všude zaschlá krev a pod špalkem... můj bože vypadalo to jako lidská ruka.
Vyběhl jsem ven ze stodoly, kde jsem se zhluboka nadechl toho hnusného kouře.
Znovu se mi zvedl žaludek.
Už se mi začalo rozsvěcet. Oni to na mě narafičili. To jim je podobné. Ale fakt se jim to povedlo a já jim to sežral i s navijákem. Teď se někde za oknem zalykají smíchy a řvou až do slz.
Odhodlán říci jim, že to bylo opravdu dost trapný, jsem vstoupil do chalupy.

Ohó, vy jste nacákali tu červenou barvu i na zeď a na dveře. Fajn, ale já to uklízet nebudu. Otevřel jsem dveře do herny. Nikdo tam nebyl, jen rozházené věci všude po stolech. Docela mě zarazilo, že kamna byla vyhaslá. No nic, tak jsou asi v kuchyni.
Otevřel jsem dveře do kuchyně...
Kuchyň je docela velká prostorná místnost, kde jsou lavice a stoly tak pro 20 lidí.
 Na lavici před kamny něco leželo. Udělal jsem fatální chybu. Šel jsem zjistit, co to je.
Lidské tělo.
Byl to Zdendalíný nebo alespoň to co z něj zbylo. Poznal jsem to ale jen proto, že jsem poznal cáry jeho tmavě zelené bundy.
Na několika místech bylo tělo úplně rozedráno a v obličeji dokonce, k mému naprostému zděšení, neslo stopy po lidských zubech.
V hrudi mu zela velká rána.
Oběd šel ven okamžitě. Dávil jsem se a dávil. Po zádech mi rychle začaly stékat krůpěje strachu.
Hrůza, šílenství.
Moje mysl to nedokázala přijmout. Začal jsem  po chatě běhat jako smyslů zbavený blázen.Chaoticky jsem vymýšlel co dělat. Policie? Telefon byl bez signálu.
Jediné co mě napadlo, bylo utéct někam hodně daleko.

Vyběhl jsem před chatu, kde jsem padl na kolena a znovu zvracel, až jsem neměl co, jen jsem dávil šťávy. Bylo to jak ve zlém filmu. Rozhlížel jsem se kolem sebe a horečně těkal hlavou.Když jsem si všiml, že ta doutnající hromada není plná šatů, ale ohořelých lidských těl, začalo toho být trochu moc.
To už má strachem a děsem rozpolcená mysl nepřijala a já ztratil vědomí.

Muselo to být jen pár vteřin, když jsem znovu otevřel oči a zjistil, že to není noční můra ale realita.
Sebral jsem sílu přinutit zmučenou mysl, aby začala znovu řídit mé tělo a posadil se.
Seděl jsem tam na zmrzlé, mokré zemi a jen tak se díval do prázdna. Neschopen pochopit a přijmout všechno kolem.
Okolní ticho působilo jako gilotina strachu, která čeká jen na to, aby mi mohla utnout hlavu.
Najednou mě polila hrůza. S mrazením v zádech jsem se přinutil podívat k lesu.
Na vteřinu mnou projela vlna naděje a úlevy, že je konec, ale vzápětí rychle vymizela jako blesk.
To co se ke mně blížilo, už nebyli mí přátelé, ale pokřivené karikatury všeho lidského.
Jejich pohyby byly trhavé a nepřirozené. Jejich oči byly mrtvé.
Polámané končetiny, strnulé, sinalé tváře bez života, vyceněné zuby v ústech, která mnohdy neměla dolní čelist.

Pojala mě naprostá, nekonečná a spalující hrůza.
Z posledních sil příčetnosti jsem se dal na zběsilý útěk temným lesem pryč. Daleko, co nejdál na konec světa Hlavně pryč. Pryč od toho místa děsu.

To jsou mé poslední řádky.
Někdo chytrý rozhodl, že mi vezme tužku i papír. Prý mi to pomůže při terapii.
Na oknech jsou mříže.
Denně polykám hrsti podivných pilulek.
Nikdo mi nevěří...
Oči, ty jejich oči na které musím pořád a stále myslet.
Dal bych si cigáro.  
  

Posekanec Noční Můra

Oči, ty jejich oči na které musím pořád a stále myslet. Nehledě na to, že má mysl už dávno pozbyla jakékoli příčetnosti, jejich pohled se mi neustále vypaluje do hloubky mého mozku.

Jsem tu zavřený už několik dní.
Bílé peklo je stále nesnesitelnější.
Dokonce mi zakazují i kouřit. To je jediné, co mě ještě udržuje při smyslech.
Teď, když o tom všem přemýšlím, i když je těžké hovořit o racionálním myšlení, všechny mé vzpomínky začínají být dosti neostré až zamlžené.
Možná jednou zapomenu, i když o tom pochybuji.

Pravidelně každého půl roku organizujeme s partou přátel herní víkend na chatě uprostřed hlubokých lesů nedaleko vesničky jménem Budislav.
Sejdeme se, hrajeme všeiljaké hry, povídáme, vyprávíme. Prostě trávíme společný čas.

Tentokrát byl termín našeho společného víkendu posunut až na dost pozdní termín. A to polovinu prosince. Ke všemu jsem ještě nemohl na celý víkend a bohužel jsem mohl dojet až v sobotu večer.

Protože je chata na docela odlehlém místě a v prosinci je už docela zima, měl jsem obavy, že to nebude úplně jednoduché. Přece jenom se chata nedá moc dobře vytopit. Až na jednu místnost, ale do té se bohužel na noc všichni nevejdeme.
Jak se přibližoval datum mého odjezdu, všechny chmury se pomalu vytrácely a já se začal nedočkavě těšit. Když přišel den odjezdu, měl jsem už vše připraveno. V práci jsem ten den skončil kolem šesté večerní, rychle doběhl domů pro batoh, pak na autobus a hurá na Posekanec. Zdali vše dopadne tak jak má, kolem osmé budu ve Skutči, tam přesednu na autobus směr Budislav a kolem deváté budu na zastávce odkud je to 3km pěšky lesem na chatu.
Vše šlo podle plánu a já ve Skutči nasedal do poloprázdného autobusu, ze kterého vystoupím za necelou hodinu u zastávky v lese.
Čas plynul a já s nepřítomným pohledem upřeným do okolní temné krajiny přemýšlel, co budeme hrát a co kamarádi, jak se asi mají. Najednou jsem si všiml, že jsem v autobuse zůstal jen já a řidič.
Světla autobusu se začala odrážet od prvních stromů a já věděl, že jsme na místě.
Se zasyčením se za mnou zavřely dveře. Autobus s burácením odplul do tmy a já zůstal na zastávce zcela sám. Podle hodinek bylo po deváté. Hodil jsem si na záda batoh, zapnul těsněji bundu a vydal jsem se po cestě do chřtánu nočního lesa.
Asi po kilometru mé pomalé chůze začalo pršet. Začal foukat ostrý vítr, který mi hnal kapičky deště do obličeje. Teplota rychle klesala k nule. Prostě paráda.
Celý zmrzlý jsem vytáhl z kapsy ošoupanou krabičku camelek a jednu si zapálil. Schovával jsem si je na tuhle příležitost a teď mi přijde jedna vhod.
Za několik okamžiků jsem došel na rozcestí, které je zhruba v polovině mé cesty. Při překračování obzvláště velké kaluže mi podjela noha a celý jsem se vyválel v bahně. Při vstávání z bahenní pasti jsem měl pocit, jako bych zaslechl podivné, pleskavé zvuky a podivné mručení.
Docela mě to vylekalo.
Sám v lese v takovém počasí...
Přes cestu přeběhlo divoké prase a já s úlevou i trochu ironickým úsměvem na téma, to jsem ale hrdina, klesl zpět na zem.
Když jsem asi po půl hodině po pravé straně míjel polozamrzlý rybníček, docela se mi ulevilo. Už jsem byl téměř u konce.
Kousek od chaty mě udeřil do nosu podivný nasládlý kouř. Mezi stromy prosvítaly už světla chalupy zamlžené kouřem. První co mi vytanulo na mysli, že se kamarádi asi snaží roztopit kamna.
Bylo nápadné, že uprostřed prostranství před chatou něco doutná. Pravděpodobně hromada starých hadrů. Od toho ten hrozný smradlavý kouř. Dveře do chalupy i do stodoly byly otevřené dokořán. V chalupě se všude svítilo.
Cosi mě na těch vratech od stodoly upoutalo natolik, že jsem vytáhl a rozsvítil baterku a vlezl dovnitř. Poslední věc co mi vytanula na mysli, byla divná myšlenka, že si to s tím divokým prasetem nechám pro sebe.


 
    


 
 

Sobotní hraní Deskových her

Před čtrnácti dny v sobotu 14.11 se uskutečnilo malé hraní. Hráli jsme Piráty a Summoner wars.

 Piráti

Piráty jsme hráli jako zkušební hru. Zvolili jsme námořní  bitvu na 20 bodů.
Tři menší anglické lodě proti dvěma větším španělským lodím.
 Bitva byla docela rychlá, během několika kol šly anglické lodě ke dnu. Sice se snažily manévrovat a uhýbat, ale proti těžším Španělům neměly moc šancí.
Na tomto příkladu lze jasně vidět, že malé lodě jsou spíše na přepravu materiálu či zlata. Jsou poměrně agilní a rychlé a mají větší nákladový prostor. Silně však pokulhávají v soubojích, posádka je většinou malá a děla jsou slabá s malým dostřelem.  

 

Summoner wars

Zasedli jsme proti sobě v barvách Orků z Tundry a Fénixovích Elfů. Tentokrát byla bitva velmi vyrovnaná a hráč (Vítek) prohrál s Orky jen v podstatě o jednu kartu.
To mě vede k myšlence, že každá strana má svou strategii a pokud se ta strategie dobře zahraje, má každý šanci. Na druhou stranu je tu stále velký faktor náhody, co přijde na ruku za karty a co padne na kostkách při soubojích. Tak že si člověk nemůže být nikdy ničím jist.

Vrba