Byla to hrůza. Vše bylo od krve. Okamžitě se mi zvedl žaludek. Měl jsem co dělat, abych udržel obsah žaludku.
Špalek byl jako od řezníka.
Všude zaschlá krev a pod špalkem... můj bože vypadalo to jako lidská ruka.
Vyběhl jsem ven ze stodoly, kde jsem se zhluboka nadechl toho hnusného kouře.
Znovu se mi zvedl žaludek.
Už se mi začalo rozsvěcet. Oni to na mě narafičili. To jim je podobné. Ale fakt se jim to povedlo a já jim to sežral i s navijákem. Teď se někde za oknem zalykají smíchy a řvou až do slz.
Odhodlán říci jim, že to bylo opravdu dost trapný, jsem vstoupil do chalupy.
Ohó, vy jste nacákali tu červenou barvu i na zeď a na dveře. Fajn, ale já to uklízet nebudu. Otevřel jsem dveře do herny. Nikdo tam nebyl, jen rozházené věci všude po stolech. Docela mě zarazilo, že kamna byla vyhaslá. No nic, tak jsou asi v kuchyni.
Otevřel jsem dveře do kuchyně...
Kuchyň je docela velká prostorná místnost, kde jsou lavice a stoly tak pro 20 lidí.
Na lavici před kamny něco leželo. Udělal jsem fatální chybu. Šel jsem zjistit, co to je.
Lidské tělo.
Byl to Zdendalíný nebo alespoň to co z něj zbylo. Poznal jsem to ale jen proto, že jsem poznal cáry jeho tmavě zelené bundy.
Na několika místech bylo tělo úplně rozedráno a v obličeji dokonce, k mému naprostému zděšení, neslo stopy po lidských zubech.
V hrudi mu zela velká rána.
Oběd šel ven okamžitě. Dávil jsem se a dávil. Po zádech mi rychle začaly stékat krůpěje strachu.
Hrůza, šílenství.
Moje mysl to nedokázala přijmout. Začal jsem po chatě běhat jako smyslů zbavený blázen.Chaoticky jsem vymýšlel co dělat. Policie? Telefon byl bez signálu.
Jediné co mě napadlo, bylo utéct někam hodně daleko.
Vyběhl jsem před chatu, kde jsem padl na kolena a znovu zvracel, až jsem neměl co, jen jsem dávil šťávy. Bylo to jak ve zlém filmu. Rozhlížel jsem se kolem sebe a horečně těkal hlavou.Když jsem si všiml, že ta doutnající hromada není plná šatů, ale ohořelých lidských těl, začalo toho být trochu moc.
To už má strachem a děsem rozpolcená mysl nepřijala a já ztratil vědomí.
Muselo to být jen pár vteřin, když jsem znovu otevřel oči a zjistil, že to není noční můra ale realita.
Sebral jsem sílu přinutit zmučenou mysl, aby začala znovu řídit mé tělo a posadil se.
Seděl jsem tam na zmrzlé, mokré zemi a jen tak se díval do prázdna. Neschopen pochopit a přijmout všechno kolem.
Okolní ticho působilo jako gilotina strachu, která čeká jen na to, aby mi mohla utnout hlavu.
Najednou mě polila hrůza. S mrazením v zádech jsem se přinutil podívat k lesu.
Na vteřinu mnou projela vlna naděje a úlevy, že je konec, ale vzápětí rychle vymizela jako blesk.
To co se ke mně blížilo, už nebyli mí přátelé, ale pokřivené karikatury všeho lidského.
Jejich pohyby byly trhavé a nepřirozené. Jejich oči byly mrtvé.
Polámané končetiny, strnulé, sinalé tváře bez života, vyceněné zuby v ústech, která mnohdy neměla dolní čelist.
Pojala mě naprostá, nekonečná a spalující hrůza.
Z posledních sil příčetnosti jsem se dal na zběsilý útěk temným lesem pryč. Daleko, co nejdál na konec světa Hlavně pryč. Pryč od toho místa děsu.
To jsou mé poslední řádky.
Někdo chytrý rozhodl, že mi vezme tužku i papír. Prý mi to pomůže při terapii.
Na oknech jsou mříže.
Denně polykám hrsti podivných pilulek.
Nikdo mi nevěří...
Oči, ty jejich oči na které musím pořád a stále myslet.
Dal bych si cigáro.
Žádné komentáře:
Okomentovat