Posekanec Noční Můra

Oči, ty jejich oči na které musím pořád a stále myslet. Nehledě na to, že má mysl už dávno pozbyla jakékoli příčetnosti, jejich pohled se mi neustále vypaluje do hloubky mého mozku.

Jsem tu zavřený už několik dní.
Bílé peklo je stále nesnesitelnější.
Dokonce mi zakazují i kouřit. To je jediné, co mě ještě udržuje při smyslech.
Teď, když o tom všem přemýšlím, i když je těžké hovořit o racionálním myšlení, všechny mé vzpomínky začínají být dosti neostré až zamlžené.
Možná jednou zapomenu, i když o tom pochybuji.

Pravidelně každého půl roku organizujeme s partou přátel herní víkend na chatě uprostřed hlubokých lesů nedaleko vesničky jménem Budislav.
Sejdeme se, hrajeme všeiljaké hry, povídáme, vyprávíme. Prostě trávíme společný čas.

Tentokrát byl termín našeho společného víkendu posunut až na dost pozdní termín. A to polovinu prosince. Ke všemu jsem ještě nemohl na celý víkend a bohužel jsem mohl dojet až v sobotu večer.

Protože je chata na docela odlehlém místě a v prosinci je už docela zima, měl jsem obavy, že to nebude úplně jednoduché. Přece jenom se chata nedá moc dobře vytopit. Až na jednu místnost, ale do té se bohužel na noc všichni nevejdeme.
Jak se přibližoval datum mého odjezdu, všechny chmury se pomalu vytrácely a já se začal nedočkavě těšit. Když přišel den odjezdu, měl jsem už vše připraveno. V práci jsem ten den skončil kolem šesté večerní, rychle doběhl domů pro batoh, pak na autobus a hurá na Posekanec. Zdali vše dopadne tak jak má, kolem osmé budu ve Skutči, tam přesednu na autobus směr Budislav a kolem deváté budu na zastávce odkud je to 3km pěšky lesem na chatu.
Vše šlo podle plánu a já ve Skutči nasedal do poloprázdného autobusu, ze kterého vystoupím za necelou hodinu u zastávky v lese.
Čas plynul a já s nepřítomným pohledem upřeným do okolní temné krajiny přemýšlel, co budeme hrát a co kamarádi, jak se asi mají. Najednou jsem si všiml, že jsem v autobuse zůstal jen já a řidič.
Světla autobusu se začala odrážet od prvních stromů a já věděl, že jsme na místě.
Se zasyčením se za mnou zavřely dveře. Autobus s burácením odplul do tmy a já zůstal na zastávce zcela sám. Podle hodinek bylo po deváté. Hodil jsem si na záda batoh, zapnul těsněji bundu a vydal jsem se po cestě do chřtánu nočního lesa.
Asi po kilometru mé pomalé chůze začalo pršet. Začal foukat ostrý vítr, který mi hnal kapičky deště do obličeje. Teplota rychle klesala k nule. Prostě paráda.
Celý zmrzlý jsem vytáhl z kapsy ošoupanou krabičku camelek a jednu si zapálil. Schovával jsem si je na tuhle příležitost a teď mi přijde jedna vhod.
Za několik okamžiků jsem došel na rozcestí, které je zhruba v polovině mé cesty. Při překračování obzvláště velké kaluže mi podjela noha a celý jsem se vyválel v bahně. Při vstávání z bahenní pasti jsem měl pocit, jako bych zaslechl podivné, pleskavé zvuky a podivné mručení.
Docela mě to vylekalo.
Sám v lese v takovém počasí...
Přes cestu přeběhlo divoké prase a já s úlevou i trochu ironickým úsměvem na téma, to jsem ale hrdina, klesl zpět na zem.
Když jsem asi po půl hodině po pravé straně míjel polozamrzlý rybníček, docela se mi ulevilo. Už jsem byl téměř u konce.
Kousek od chaty mě udeřil do nosu podivný nasládlý kouř. Mezi stromy prosvítaly už světla chalupy zamlžené kouřem. První co mi vytanulo na mysli, že se kamarádi asi snaží roztopit kamna.
Bylo nápadné, že uprostřed prostranství před chatou něco doutná. Pravděpodobně hromada starých hadrů. Od toho ten hrozný smradlavý kouř. Dveře do chalupy i do stodoly byly otevřené dokořán. V chalupě se všude svítilo.
Cosi mě na těch vratech od stodoly upoutalo natolik, že jsem vytáhl a rozsvítil baterku a vlezl dovnitř. Poslední věc co mi vytanula na mysli, byla divná myšlenka, že si to s tím divokým prasetem nechám pro sebe.